Analýza vybraných částí tvorby - Ennio Morricone

Analýza vybraných částí tvorby - Ennio Morricone

Hudební jazyk velice bohatý, občas výstřední a ne vždy jednoduchý a srozumitelný pro posluchače.

Western

Už od vzniku prvních filmů se těšil v Americe westernový žánr nesmírné oblibě. Z toho vyplývalo i obrovské množství filmů tohoto typu, pro něž požadavky na hudební doprovod nebyly příliš náročné. Pro western se většinou sahá po typickém charakteru melodie: žestě v hlavní melodii s rytmickým doprovodem smyčců, či naopak, nám vytvoří spolehlivé asociace na skupinu kovbojů bez bázně a hany se řítící prérií a pronásledující hlouček krvelačných polonahých divochů.

Morriconeho hudba pro westerny však není příliš jednoduchá. V rámci formy využívá plno motivických kontrastů. Velice složité je spojení tónů hudebních nástrojů se zvuky předmětů. Velmi důležitý je pro něj hlas harmoniky, ale v kontrastu s tímto typickým nástrojem využívá varhany, zvony. Oblíbeným a nevšedním instrumentem je Morriconemu pískot. Povýšené hvízdání vnáší do skladby otupělost a cynismus, které se ve velkých případech staly součástí charakteru pistolníků.  

Morricone je velice posedlý lidským hlasem a ve své tvorbě s ním často pracuje jako se zvláštním oživovacím prostředkem, kterým dokázal vyjádřit více než klasickým živým orchestrem. Stačí si jen vzpomenout na sladkou a melancholickou ústřední melodii ženského hlasu beze slov, doprovázející drsný děj filmu Tenkrát na Západě.

Je mnoho dalších nápadných inovací, které Ennio Morricone ve westernech uplatňuje: třeba energické práskání bičem strhující do závratného tempa hudbu k filmu Pro hrst dolarů.

Westernová hudba je součástí mýtu o osudech statečných a šlechetných pistolníků, kteří hájili zákon v nehostinné divočině. Morricone se nechává inspirovat drsnou krajinou, ale především charakterem jednotlivých postav, jež jsou tímto prostředím neodmyslitelně poznamenány. Prostředím, kde není příliš místa na hudbu, zato však na každém kroku slyšíme vrzání kůže, skřípění hřebíků, práskání bičem, řinkot železa a skla.

Pro hrst dolarů 

Hudba k tomuto filmu je psána v mollové tónině, skladatel zde využívá již zmíněné pískání v ústřední melodii, čerpá ze zvuků lidských výkřiků, zvonů, práskání biče. Uplatňují se zde smyčce i kytarové nástroje. Ostrým zvukem elektrických kytar při sólech Morricone dodal příběhu nadčasovost, vztah k současnosti. Vpád moderní elektrické kytary ale vůbec nepůsobí násilně, konečná barva zvuků všech instrumentů tvoří pestrou a živou směs, tak jako bylo jistě pestré a rozmanité složení obyvatel Divokého Západu. Film je obdařen charakteristickým a velmi výrazným rytmem v bicích, s práskáním biče, připomínající poklus koně, horečnatě se ženoucího s jezdcem v sedle za svým cílem.

Mise

Pro tento snímek je typické využití sborového zpěvu. V jeho hudbě se prolíná sborový zpěv domorodého lidu se sborovým zpěvem křesťanů. To je největší kontrast: barokní sbor se mísí s téměř neartikulovanými zvuky amazonských domorodců. Morricone využívá také kontrastního hlasu hoboje a houslí (křesťanská civilizace) s flétnami a jinými primitivními nástroji indiánů Guaraní.  

Hudba je velice dobrá jak po stránce technické, tak i emotivní. Dokáže okouzlit atmosférou několika hudebních oblastí, které kombinuje: evropské, indiánské i své vlastní, moderní. Hudba vyjadřuje osudy misionářů a indiánu žijících v odlehlých oblastech amazonského pralesa někde na hranici sfér španělského a portugalského vlivu.

První část filmu vyjadřuje jakýsi pozemský ráj, hudba je optimistická a magická. Křesťanská misie pod vedením otce Gabriela je idylickým útočištěm indiánů před bílými otrokáři. Druhá část filmu je charakterizována vniknutím temných duchů války, kteří tento ráj přišli ničit.

Misii lze sledovat z několika rovin. Těžištěm je sloučení několika forem připomínající renesanční polyfonii nebo barokní oratorium (sbor, smyčce, cembalo). Tato rovina má vazbu na pronikání křesťanství do jihoamerického pralesa. Další rovina by se dala charakterizovat jako hudba amazonských indiánů, nemající charakter melodie, jak ji chápe běžný evropský posluchač. Pro poslední rovinu je typická sladce jímavá melodie hoboje, připomínající malý uzavřený prostor uprostřed pralesa, který je již místy ohrožen vpádem na pozadí znějícího vojenského pochodu.

Tato tři ústřední témata se zde prolínají do sebe, jedno bez ostatních není úplné. To je patrné zvláště v úvodní písni soundtracku nesoucí název On Earth As It Is In Heaven (Na zemi je to jako v nebi). Hoboj je doprovázen výkřiky indiánů, temně dunícími bubny, poté tato melodická změť opět vyústí do pokorného akademického křesťanského chóru. V dalších částech filmu stojí proti divoké, bubínky rytmizované melodii domorodé flétny velebná flétna příčná, podmalovávaná klasickou kytarou. Jediný opakující se hluboký tón znějící kytary zvyšuje osudové napětí příběhu a vyvolává pocit, že na kytaru drnká nějaké domorodé dítě, které ji neumí používat. Tak se propast mezi dvěma etnickými světy neustále zdůrazňuje, ale prolínáním rozdílných hudebních stylů se zároveň naznačuje i hluboké propojení obou kultur, jež vytváří jakýsi pozemský ráj mimo dosah civilizace.

Naší recenzi na film Mise naleznete zde:

https://www.facebook.com/groups/484673722941260/posts/525173192224646