John Barry

Moje jméno je Barry, John Barry. Prosím nerušit, otevřít duši a poslouchat.

(*3.11.1933 - † 30.1.2011)

V anglickém Yorku narozený John Barry Prendergast věděl už ve svých pěti letech, čím chce být. Jeho matka hrála na klavír a otec provozoval síť osmi kin. John v nich strávil celé dětství, vedle toho se mu od devíti let dostávalo lekcí hry na klavír. Studium harmonie a kontrapunktu musel v devatenácti přerušit kvůli armádě. Několik let sloužil v Egyptě a na Kypru, kde hrával ve vojenské skupině The Green Howards, a od chicagského učitele hudby Williama Russa dostával prostřednictvím korespondence lekce orchestrace a komponování filmové hudby. Do tohoto studia na dálku investoval všechny své vojenské příjmy. Když se nakonec vrátil domů, do Yorku, plně se projevila jeho samostatnost a ctižádostivost: založil si svoji vlastní popovou kapelu. Ponechal si v ní tři kamarády z armády, přizval tři nové místní hudebníky a nazval ji The John Barry Seven (JB7). Po čtyřech letech hraní rokenrolu, jazzu a rhytm & blues uzavřelo těchto sedm statečných kontrakt s nahrávací firmou EMI a začátkem šedesátých let se stali druhou nejpopulárnější kapelou v Británii (po The Shadows Cliffa Richarda).

John se nijak netajil svojí touhou skládat hudbu k filmům, a tak ho jednou jeho kamarád, herec Adam Faith, zatáhnul na natáčení malého, černobílého dramatu BEAT GIRL (1960). Byl to první film, v kterém se kromě hudby JB7 ocitl i Barryho autorský, vlastnoručně dirigovaný orchestrální doprovod. Do velkého světa orchestrálních soundtracků s ním však nepronikl. To se mu podařilo až o dva roky později, kdy už nebyl součástí své hudební skupiny a věnoval se "soundtrackování" dalších malých filmů. V té době chystala společnost United Artists experiment - zfilmování špiónského dobrodružství podle románu Iana Fleminga DR. NO (1962). Režisér Terrence Young nebyl spokojen s ústřední melodií autora soundtracku Monty Normana a na poslední chvíli ji svěřil do rukou Barrymu, který byl jednak ostříleným popovým hudebníkem a zároveň měl již zkušenosti s filmovou hudbou. A přestože Barry Flemingovu postavičku agenta 007 vůbec neznal, za směšný honorář dvě stě britských liber složil jednu z nejslavnějších filmových melodií všech dob. Na soundtrack ani do filmových titulků nejen této první, ale i všech ostatních bondovek se jeho jméno jakožto autora ústřední melodie nedostalo kvůli smlouvě, uzavřené mezi studiem a Normanem, ale tvůrcům filmu bylo po enormním úspěchu DR. NO nad slunce jasné, komu mají svěřit kompletní hudbu dalších dílů série.

Následující bondovka, FROM RUSSIA WITH LOVE (1963), už umožnila Barrymu vyniknout v celé své kráse a stala se jeho prvním opravdu velkým autorským soundtrackem. Za vrchol mezi "sedmičkovými" kompozicemi ale sám skladatel považuje až třetí díl, GOLDFINGER (1964). Podle něj až v něm dotáhl bondovský popově-orchestrálně-jazzový styl do pravého lesku, který v ostatních dílech už jen stylisticky obměňoval. Těmi ostatními byly THUNDERBALL (1965), YOU ONLY LIVE TWICE (1967), ON HER MAJESTY'S SERVICE (1969), DIAMONDS ARE FOREVER (1971), MAN WITH A GOLDEN GUN (1974), MOONRAKER (1979), OCTOPUSSY (1983) a THE LIVING DAYLIGHTS (1987). Díky popové minulosti byl Barry vždy plně kompetentní i pro výběr bondovských zpěváků, a tím pádem se stal nepostradatelnou součástí tvůrcovského týmu celé filmové legendy. Když některou z klasických bondovek vynechal, bylo to kvůli překrývajícím se termínům s jinými projekty.

John Barry se totiž nestal jedním z nejváženějších skladatelů současnosti jen díky Flemingovu antimonogamistovi. Skutečné uznání filmové kritiky a ta největší ocenění obdržel za historické eposy a dobrodružné, epické romance, kterým jeho vznešený orchestr vždy dodával nadpozemsky krásné rozměry. Své první dva Oscary dostal už v roce 1966 za orchestrální hudbu i píseň k africkému dobrodružství BORN FREE. Složil pro něj přesně ten typ lahodně melodické, uspávající hudby, s kterou později v ještě působivější, až melancholické podobě operoval při všech ostatních oscarových výhrách a s kterým úspěšně pracuje až dodnes. Při nahrávání soundtracku k Volání divočiny také zažil jediný pracovní konflikt své kariéry. Barry chtěl, aby titulní píseň nazpíval vokalista z THUNDERBALLu, Matt Munro, ale tvůrce filmu s tím striktně nesouhlasil. Skladatel si ale pomocí svého právníka vybojoval aspoň právo zařadit Munrovu verzi písně na LP desku. Ta se nakonec dočkala fenomenálního komerčního úspěchu a dosáhla "zlaté" prodejnosti.

Svého třetího Oscara dostal Barry o pouhé dva roky později, za historické drama THE LION IN WINTER (1968). Kdo by si pomyslel, že za krkolomný, třítýdenní termín zplodí nejsilnější dílo své kariéry? Detailně se zaměřil na každou postavu příběhu krále Henryho II. a jeho synů a prostřednictvím robustního orchestru, jemných kostelních chorálů a latinských textů, charakteristických pro období středověku, dodal filmu úžasně emocionální a duchovní náboj. Jeho komorní dílo je dodnes považované za jeden z nejlepších soundtracků všech dob a taktéž skladatel sám ho má z celé své filmografie nejraději. Na čtvrtého Oscara si už Barry počkal celých sedmnáct let, kdy se vedle bondovek věnoval širokému spektru žánrů vyjma hororů. Díky úspěchu THE LION IN WINTER mu byly nabídnuty další historické eposy (THE LAST VALLEY, MARY QUEEN OF SCOTS), robustní orchester zužitkoval i v hollywoodských velkofilmech (THE DAY OF THE LOCUST, DEEP, KING KONG, RAISE THE TITANIC, HIGH ROAD TO CHINA) a westernech (MONTE WALSH, THE WHITE BUFFALO) a díky citlivosti svých kompozic a schopnosti pracovat i s minimalističtější formou se osvědčil i v komornější romantice a dramatech (MIDNIGHT COWBOY, THE DOVE, SOMEWHERE IN TIME, BODY HEAT). Pokračování svých filmů se vždy stranil, protože považoval za nemožné vstoupit dvakrát do té samé řeky. Bondovky označuje za výjimku, protože ty přímo vyžadovaly neustálé změny v charakteru hudby. Striktně však odmítl pokračování filmu BORN FREE s názvem LIVING FREE, stejně jako i projekt ZULU DAWN, který navazoval na jeho úspěšnou válečnou fresku ZULU (1963).

Začátkem osmdesátých let začal Barry ve větším experimentovat s elektronikou. Kromě zmiňované bondovky THE LIVING DAYLIGHTS, ve které ji předvedl v dokonalé harmonii s orchestrem, nahrál také kompletně elektronický soundtrack pro thriller JAGGED EDGE. Elektronika svůj "znepokojivý účel" splnila a Barry i producenti byli s výsledkem spokojeni. Jak však sám skladatel proklamuje, hlubší vztah k syntezátorům si nikdy nevytvořil ("Se syntezátorem nemůžete nikdy dosáhnout takových výšin jako s orchestrem.") Orchestr a jeho dirigování mu zkrátka vždy byly a dodnes jsou nejbližší. A úlohu dirigenta si pokud možno ponechává jen a jen pro sebe. "Je to pro mě strašně důležité. To je přece ta chvíle, kdy se to všechno stává skutečným. Pokud si neřídíte všechny fráze, momenty a pohyby hudby sám, pokud nejste hlavní pilot a jen odevzdáte pokyny svému dirigentovi, vaše hudba tím velmi mnoho ztrácí."

V OUT OF AFRICA (1985), za které obdržel svého čtvrtého Oscara, se Barry, jak jinak, opět přiklonil k romantické melancholii. A tentokrát víc než kdykoliv předtím. Mohlo za to jednak ono vážné onemocnění jeho bratra, a také samotný námět filmu. Když si ho režisér Sidney Pollack pozval do kanceláře, na pohovce se mu povalovaly desítky soundtracků s africkou tematikou. Barry mu ale vysvětlil, že ačkoliv se film odehrává v Africe a je o lidech s ní silně spjatých, ústřední příběh je především o jejich vzájemné lásce, pramenící z jejich osamělosti v cizím prostředí. Proto se nakonec na soundtracku objevilo jen pár symbolických bušových bubínků a celá nahrávka zůstala typicky barryovskou, čistě romantickou a duchem silnou orchestrální básní. A obdobnými parametry disponuje i DANCES WITH WOLVES, Barryho pátá a zatím poslední oscarová pýcha. Skladatel se svým něžným orchestrem v příběhu Johna Dunbara opět zakotvil v emocích osamělosti, izolovanosti a překonávání nepřízně osudu a zplodil další reprezentativní dílo svého hudebního stylu. Duchovní, křehké, epické a krásně melodické. 

Z pohledu soundtrackového fanouška může především současná Barryho tvorba působit trochu jednotvárně. Hlavně v devadesátých letech skladatel už jen kopíruje svoje oscarové výhry. Nemusíme se u něj bát, že by nás mohl něčím překvapit, jak to dělá s každým druhým soundtrackem Hans Zimmer. Nějakou tou perlou ještě občas zamává (na Oscara nominovaný CHAPLIN, IMAXovka ACROSS THE SEA OF TIME), ale její základy jsou opět jen a jen v tradičním barryovském, orchestrálně-jazzovém anebo romanticko-poetickém receptu. Na druhou stranu se však nemusíme bát, že by nás mohl zklamat, protože ať skládá hudbu k čemukoliv, tomuto receptu zůstává vždy věrný. Proto jsou všechny ty jeho limonády z devadesátých let (MY LIFE, THE SCARLET LETTER, CRY THE BELOVED COUNTRY, SWEPT FROM THE SEA, ENIGMA) sice plagiáty, ale spolehlivě krásnými plagiáty. Barryho antifanoušci jsou v rozpacích a jeho příznivci si jen spokojeně pobrukují. A to nejen pro permanentní pocit jistoty, který jim jejich oblíbenec zajišťuje, ale i proto, kolik pozornosti věnuje vydáním alb se svými díly. V tom je John Barry doslova výjimečný exemplář svého druhu. THE BODYGUARDa odmítl proto, že by na soundtracku jeho hudbu zastínila Whitney Hustonová. A SLEAPLESS IN SEATTLE nevzal, neboť producenti chtěli na CD natřískat 20 popových písní, které neměly s filmem žádnou souvislost. John Barry zkrátka ví, co je nejlepší jak pro film, tak i pro jeho posluchače.