Úvaha: Filmové plakáty

Na úvod mi dovolte historické okénko, plakáty jsou tu s námi už od úsvitu kinematografie. Ten úplně první lze datovat do roku 1890 první vyloženě slavný vznikl o pět let později, šlo o plakát propagující francouzskou grotesku o zalévajícím zahradníkovi. Hollywoodská studia si poměrně rychle uvědomovala marketingový potenciál plakátů a od desátých let minulého století jim věnovala náležitou péči. Každé studio mělo své výtvarníky a specifický styl. Plakáty se tiskly centrálně pro účely kin a ta je také po použití vracela zpět, aby je distribuce spolu s kopiemi zaslala do dalšího biografu.

 Z raných dob kinematografie se proto dochovalo jen pramálo plakátů. Jejich umělecká forma však zůstala, většina plakátů až do konce osmdesátých let byla kreslená (to je moje srdeční záležitost). Často se na nich kromě herců objevovaly i výjevy z konkrétních filmových scén. Nesměla chybět krasopisně vyvedený název, hlavní obsazení (jejich hierarchii na plakátech přesně určovaly smlouvy s hereckými hvězdami - ale to se rozepíši v dalším příspěvku) a tzv. tagline alias pouták.

Pouták - jde o krátkou větičku, nad kterou si marketingový tým dlouho láme hlavu. U prvního Supermana si lidé na plakátech mohli přečíst ,,Uvěříte, že člověk může létat.", u Vetřelce zjistili, že "Ve vesmíru nikdo neuslyší váš křik.", a při čekání na Sociální síť pochopili, že ,,Člověk nezíská 500 milionů kamarádů, aniž by si nadělal pár nepřátel.".

V domě masivního online kampaní se už na hru se slovy příliš nehraje, hlavní roli hraje multimediální obsah, a tak i plakáty trochu ustoupily do pozadí. Jejich evoluce však už dávno dosáhla pomyslného vrcholu, kdy všechny vypadají ... tak trochu stejně?!

Výtvarníci spolu s marketingovými guru přišli na to, že tzv. komplementární barvy, tj. odstíny posazené zrcadlově proti sobě, lákají pozornost lidského oka nejsnáze. Červená a modrá, nebo chcete-li v tomto případě oranžová a modrozelená (teal), jsou sázkou na jistotu. Jde o nakládání s barevným kódem našich emocí. Oranžovou záři máme zafixovanou jako hřejivou a konejšivou, provázející pozitivní emoce, viz hollywoodský heppy end ve stylu odchodu do západu slunce. Chladná modrozelená zas představuje něco neznámého a zneklidňujícího. Postavte je vedle sebe, respektive proti sobě, a máte přirozený konflikt a drama v podvědomí většiny lidí, kteří se na plakát podívají. A nejen na plakát, protože v postprodukci se směrem k těmto tónům často posouvá i vzhled celého filmu (typicky třeba film Transformers Michaela Baye). Že jste si toho dodnes nevšimli? Odteď už to nedostanete z hlavy.