Úvaha: Kam ty nové filmy spějí?

Úvaha: Kam ty nové filmy spějí?

Berte prosím tuhle úvahu ne zcela vážně a s humorem... 

Málo kdy se ve mě zbudí vztek, když sleduji nové filmy. Nejsme ani u nich zklamaný. Nemám u nich už tak velké emoce jako dříve. Může to být tím, že už jsem okoralý a starý. A i když někomu přijdou hloupé, já si je užívám...

Ani to neberu jako dvě hodiny promarněného života. Ouu. VLASTNĚ ČTYŘI. Nedávno jsem viděl film Liga Spravedlnosti Zacka Snydera. Je to zvláštní. Výhoda tohoto filmu je, že jsem si při něm vypral, uklidil kuchyň, mám pocit, že jsem si u něho chvíli četl. Pak jsem si na chvíli vyšel s pejskem na výletě a během toho jsem si i zasadil květiny. A oni pak vykvetly. Tak jsem udělal kytici do vázy. Pak ten film skončil. Nebyl jsme naštvaný ani zklamaný. Skvěle jsem si film užil.

Jak jste si jistě všimli, už to není ten jeden moment v životě, kdy jsem šel na film do kina. Měl jsem pocit, že jdu na koncert kapely, kterou už nikdy neuvidím.

Musím si zavzpomínat. Film, který mě opravdu okouzlil, byl asi Indiana Jones v kinech. To bylo ještě tak, že když film promítali u nás ve městě, byl promítán jen jednou. ANO! JEN JEDNOU! Pokud jsme ho chtěli vidět znova, jediné co nám zbývalo, bylo se jít zeptat na vlakové nádraží, kam tu kopii toho filmu vezou. Druhý den jsme tam s partou kámošů dojeli vlakem, šli do kina a TAM si ho znova užili.

Dnešní době je to bohužel tak, že člověk se jde podívat na seriál nebo film. Jsou to hodiny a hodiny času. Spíše tím člověk žije než kdyby to byl ten výjimečný moment. To už bohužel u dnešních filmů nezažívám a vím, že to už si ani dnešní masová distribuce nesnaží ani nabízet. Nadšení se vytrácí. Už ani neslyším lidi, když jsou z kina, jak si o filmu vyprávějí. Jen se pošklebují a vytýkají chyby. Není to škoda? Tímhle tempem brzy přijdeme o to nádherné co nám film nabízí. O ten nezapomenutelný zážitek.

Kam zmizelo to kouzlo? Příklad: Jurský Park z roku 1993 a Jurský Svět z roku 2015. V prvním případě Spielberg pracoval s fantazií diváka. Dával mu naprosto volný prostor si vše nejprve představit, lehce ho postrašit, napnout a až v třetí části snímku ukázal vše na plné "koule". Divák byl z toho nadšený. Samozřejmě technika byla úplně jinde ale tehdy se pracovalo hlavně s fantazií. Nic divákovi nedal režisér zadarmo. Dnes už od první minuty do nás film burcuje exploze, honičky a divák vůbec nemusí zapojit fantazii. Jen pasivně sleduje děj. Z filmu si nic neodnese a jen si možná řekne: "Jo, šlo to."

Teď už si jen položit otázku: Zajímalo by mě, jestli je ta kinematografie tak nezajímavá nebo je to takový ten typický syndrom 50 letého člověka, který říká: "Jo za mých mladých časů, to bylo všechno lepší a zajímavější." Nebo jestli to platí jako u hudby: "To co jsem poslouchal za kapely v dvaceti pěti letech, to se s vámi táhne dál."